Kontroverzní hry

Všichni na ně nadávají, ale každý je někdy hrál

Násilí, krev, brutální výjevy, sem tam nějaké to obnažené ňadro, jindy erotika ostřejšího kalibru. I to jsou počítačové hry.A pokud jste žili v domnění, že existují pouze tituly, v nichž dobro vítězí nad zlem, je nejvyšší čas si pořádně protřít oči. Stejně jako v reálném světě není nic černé nebo bílé, tak i mezi hrami lze najít kousky, kterými někteří lidé opovrhují, nemají je pro svůj námět rádi či jsou jim jinak proti srsti.

My jsme se proto vypravili na průzkum análů a vypátrali jsme pro vás ty nejkontroverznější hry všech dob. To jen tak pro jistotu, kdyby jste na nějakou z nich narazili, abyste se jí mohli obloukem vyhnout... - anebo třeba taky zkusit, proč je tak "závadná". Samozřejmě, že nemusíme dodávat, že veškeré testování níže uvedených titulů je pouze na vlastní nebezpečí!

O čem bude vlastně řeč?

Na začátek našeho pojednání by bylo dobré si položit otázku, co je to vůbec kontroverzní hra. Je to snad titul, ve kterém se střílí více než je zdrávo? Možná. Nebo snad je třeba pro získání této nálepky opatřit hlavní hrdinku více než průměrným poprsím? Třeba i to by mohl být on. A co když se v dané hře zcela bez důvodu vraždí, dělá to, ono a co když...? A tak dále a tak dále. Jak vidíte, s jednoznačnou definicí sousloví kontroverzní hra je to stejné jako se zaručeným přípravkem na hubnutí - neexistuje. Z tohoto důvodu je třeba ke každému titulu přistupovat individuálně a hodnotit jej z nejrůznějších úhlů pohledu. Problém ale nastane v okamžiku, kdy byste ze subjektivního hodnocení chtěli vyvodit nějaké obecně platné závěry. Ono to totiž nejde. Co člověk, to jiný názor, jiná měřítka.

Jestliže bychom ale netrvali na aritmeticky přesném výkladu toho, co kontroverzní hra je, mohli bychom se pokusit o malé vymezení toho, o čem dnes bude řeč. Budeme se tak bavit o titulech, které se nějakým způsobem vymykají zažitým tradicím, jdou proti etnickým a menšinovým skupinám, jsou sexistické nebo třeba popírají určitá náboženství. Příkladů bychom našli samozřejmě mnohem více.

V zásadě bychom všechny hry mohli podle výše uvedených "prohřešků" rozdělit do dvou skupin. Tou první jsou brutální a násilné hry, tou druhou pak erotické hry. Rozdíl mezi nimi asi netřeba dlouze popisovat, protože každému racionálně uvažujícímu jedinci musí brzy dojít, kam ta či ona hra zapadne.

Násilné a brutální hry

Pokud byste se chtěli pídit po vůbec první hře, která v době svého uvedení na trh stala terčem kritiky, bylo by nutné se přenést o nějakých 30 let zpátky. Pro mnohé to bude možná nevídané odhalení, nicméně z daného příkladu vyplývá, že celý problém skutečně není aktuální záležitostí dnešní doby, kdy grafické akcelerátory umožňují zobrazení téměř realistických výjevů. Psal se tehdy rok 1976 a relativně neznámá společnost vydává automatovku jménem Death Race. Její náplní bylo přejíždění nebohých chodců, za což jste byli náležitě bodově ohodnoceni. Že vám to něco připomíná? Pokud se vaše myšlenky ubírají ke Carmageddonu, připište si malé bezvýznamné plus. V té době však nevole ze strany nejrůznějších rodičovských sdružení a tlak médií byl tak silný, že hra musela být krátce po svém vydání stažena z trhu. A to už pak ani nepomohlo překřtění lidí na gremliny. Hold na tu dobu šlo o velice silný šálek čaje.

Průběh 80. let byl víceméně klidný a v té době snad nevznikl žádný zásadnější titul, proti kterému by bylo třeba brojit. Až s příchodem poslední dekády minulého století se vyrojilo hned celá řádka her, jež se dočkaly promptní odezvy od znechucené veřejnosti.

První zářez na pažbu si můžete udělat za rok 1992. V něm totiž vyšla hra, která svým způsobem ovlivnila celý žánr stříleček z pohledu první osoby - Wolfenstein. I když jste v ní mohli střílet nacisty do aleluja, neustále koukat na hákové kříže nebo si to na konci rozdat přímo s Hitlerem, je až s podivem, že až na pár tichých hlasů proti ní nikdo nic nenamítal. V té době se totiž pozornost mravokárců obracela úplně někam, a to na první díl bojové série Mortal Kombat. Ten ihned po svém vydání ve stejném roce jako Wolfenstein stal velice diskutovaným pro své násilí, potoky krve a hlavně fatality, tedy smrtící údery, při nichž jste mohli protivníkovi např. vytáhnout z těla lebku i s páteří. Odezva na sebe nenechala dlouho čekat - právníci donutili Acclaim stáhnout hru z heren a v návaznosti o pár měsíců později vzniká ratingový systém ESRB (o něm si povíme něco dále).

Rok 1993 nepřinesl pouze vznik Českého státu, ale také jedněmi milovaný, jinými zatracovaný Doom. Krátce po svém objevení se na pultech obchodů byl označován za "simulátor masové vraždy" a spousta lidí volala po jeho stažení z prodeje. Zlé jazyky totiž tvrdily, že hra navádí mladistvé k páchání násilí ve skutečném světě. Na adresu Doomu putovalo v průběhu let spousta žalob, z nichž stojí za zmínku především ta, která se odehrála po masakru na kolumbinské střední (viz boxík Hry které způsobily smrt). Několik rodin obětí se totiž rozhodlo žalovat 25 herních společností (id Software, Acclaim nebo třeba Eidos nevyjímaje)a chtěli od nich jako odškodnění sumu ve výši 5 miliard dolarů. Vše bylo ale soudem zavrhnuto.

O dva roky později přišly další hra, na kterou se jen tak nedá zapomenout. Phantasmagoria z pera výborné designerky Roberty Williams (ta má mj. na svědomí sérii King's Quest) nebyla kupodivu ani akční ani bojovou hrou, ale adventurou. I přesto se našlo pár jedinců, kterým nebyla po chuti a volali po jejím zákazu. Důvod byl celkem jasný - extrémně krvavé scény, násilí a sexuální podtext. Do dějin se z této hry také zapsala notoricky známá scéna, v níž je k vidění brutální znásilnění. A pak že adventury jsou žánr vhodný pro děti...

Netrvalo dlouho a k hráčům se dostala hra Duke Nukem 3D. Ta navazovala na své dva dvourozměrné předchůdce a především přinesla antihrdinu nové doby - drsňáka Duka. Právě tato postava se stala největším terčem kritiky, která putovala na jeho bedra především z řad feministek, jež si stěžovaly na jeho přílišný sexismus a nenávist k ženám. Ostatně snad každý starší hráč má v paměti scény, kdy mohl platit dolarovými bankovkami striptérkám za nějaké to pokoukáníčko na jejich..., ehm, vnady. Nelibost se snesla také na přílišnou násilnost a brutálnost, byť si tato hra s ničím nezadá s Doomem a všichni starostliví rodičové mohli "nevhodný obsah" jednoduše svým dítkům znepřístupnit.

Druhá polovina devadesátých let přinesla hned několik her, které bychom mohli počastovat nálepkou s nápisem kontroverzní. Tak především na PC se dostal první díl Postalu, z britských ostrovů k nám dorazil Carmageddon a Rockstar Games odstartovali výtečnou sérii Grand Theft Auto. První Postal proslul hlavně vraždami nevinných lidí a pácháním neřízeného násilí v malém městečku, v němž jste se potulovali a jen tak na potkání zabíjeli toho, kdo vám přišel do cesty. To si vysloužilo zákaz hry ve více jak 10 zemích a nejednu žalobu. Americká Poštovní služba (US Postal Service) se dokonce soudila s autory hry, že jim jejich název dělá špatnou image. Inu, proč ne, že? Podobný osud a nevole veřejnosti se dostala druze jmenované hře, Carmageddonu. Jeho námět sice nebyl bůhvíjak originální, jak už víte, ale oproti Death Race nabídl na svou dobu výtečnou 3D grafiku. A vždyť přejíždění lidí, zvířátek a soupeření s oponenty je tak zábavné! Asi ne všichni mají takový názor, protože Anglie a Německo před uvedením hry na trh trvalo na změně barvy krve u lidí na zelenou, aby je mohlo deklarovat jako zombíky.

Série Grand Theft Auto je jednou velkou kapitolou samou pro sebe. Snad žádní jiní vývojáři nemají na triku více žalob než Rockstar Games. Proč? Je toho poměrně hodně - vulgární mluva, prostitutky, rasismus, bezdůvodné zabíjení menšin, brutální násilí a samozřejmě kradení aut. Popisu jednotlivých afér jsme se věnovali již v prvním číle našeho magazínu, proto by jejich opětovné zmiňování bylo jen nošením dříví do lesa.

Roku 1999 se na světlo světa dostala hra jménem Kingpin: Life of Crime od Xatrix Entertainment. Jejím námětem byly mnohdy drsné války gangů, kde sprostá slova byla doslova na denním pořádku. Výrobci hry se raději pojistili a přímo na začátku hry jste museli mj. vyjádřit souhlas s tím, že jste starší osmnácti let. Jak se později ukázalo, za vším byla pouze snaha na sebe upoutat pozornost, protože Kingpin jako takový obsahoval stejné množství násilí jako jiné podobné hry. I přesto na něj padlo oko cenzorovo a hra byla zakázána například v Německu.

Silným písmem se do historie zapsal také titul Soldier of Fortune, resp. jeho pokračování s podtitulem Double Helix. Tato velmi realistická střílečka z první osoby totiž obsahovala spoustu násilných scén, jako třeba tu, kdy jeden z charakterů spáchá sebevraždu a vypálí si kulku do hlavy. Soldier of Fortune jako jedna z mála her předvedl systém autentických zásahů, takže například pokud jste někoho zasáhli do ruky, daná osoba pustila zbraň a chytila se za krvácející místo. Výsledkem toho byl opět zákaz prodeje v některých zemích.

Čerstvá krev ještě stále kape z titulů Manhunt a Punisher. Manhunt přišel na trh v minulém roce a způsobil takové pozdvižení, kvůli čemuž se mu věnovala i některá česká média, která se hrami vůbec nezabývají. Jako James Earl Cash jste se totiž museli dostat ze spárů šíleného režiséra, který na vás posílal nejrůznější vrahy a zabijáky a celé dění pak natáčel. Manhunt nabídl pravděpodobně brutalitu toho nejhrubšího zrna, jaká kdy byla k vidění, protože vaše nepřátele jste mohli eliminovat nekonvenčními zbraněmi, jako je igelitový sáček nebo hák na maso. O detailní a objektivně nutno podotknout že někdy i nechutné scény nebyla nouze. Druhý Punisher je potom horkým kandidátem na jednu z nejnásilnějších her tohoto roku. Samotná hra na první pohled nijak kontroverzní není, ale pro lepší postup ve hře je nutno používat nejrůznější vyslýchací metody zadržených protivníků, na které opravdu není hezký pohled (mlácení hlavou o zem, topení nepřítele ve fontáně aj.)

Erotické hry

Sex a erotika hýbe světem již od pradávna. Snad možná proto pochází první známější hra kontroverzního námětu již z roku 1983. Její název byl Custer's Revenge a hlavní postavu zde zastával stejnojmenný, skutečně existující americký generál. Jeho úkolem ve hře bylo rychle doběhnout k indiánské ženě připoutané ke kůlu a následně ji obšťastnit (podle některých kritiků znásilnit). Na dnešní poměry zpracování této hry vypadá sice hodně archaicky, ale v té době to způsobilo pěkný skandál. Kritizována byl jak sexuálně explicitní obsah, tak i nezpochybnitelné prvky rasismu.

Mohlo by se zdát, že jedna z nejznámějších erotických sérií všech dob - Leisure Suit Larry - byla veřejnosti také tvrdě odmítána, ale opak je pravdou. Díky svému nezaměnitelnému humoru a decentnímu sexuálnímu podtextu si získala srdce nejednoho adventuristy a kupodivu proti ní nikdo nijak výrazně neprotestoval. To ovšem neplatí o posledním dílu, který se od svých předchůdců v mnoha ohledech liší a jemné náznaky byly vystřídány genitáliemi v celé své kráse. To si vynutilo zákaz prodeje původní hry např. v Austrálii, kde je k dostání pouze cenzurovaná verze.

Sportovní titul Dead or Alive Xtreme Beach Soccer (DoAXBS)se jako mor rozšířil v roce 2003 snad na všechny existující herní platformy, a stejně dopadl katastrofálně. O co šlo? V podstatě se jednalo "jen" o plážový volejbal plný hezkých dívek v opravdu maličkých bikinkách. Roztržka okolo této hry se trochu netradičně rozhořela mezi vývojáři a zástupci ratingové organizace ESRB (viz příslušný boxík). Ta jí totiž udělila rating "M" (mature), čímž dala světu najevo, že by měla být určena pouze dospívajícím jedincům nad 17 let. Proti tomu se ohradil ředitel marketingu s tím, že v XBS se sice nacházejí lepé děvy, avšak potenciální hráč z řad dětí by nikde nezahlédnul ani jedinou odhalenou bradavku nebo jiný projev nahoty. Nakonec se vše ukázalo jako krok správným směrem. Kvalita DoAXBS byla totiž vpravdě mizerná a jen kazila dobré jméno bojové sérii Dead or Alive, kterou byla inspirována. Díky tomu se nedostala především k mladším hráčům a odborná veřejnost měla aspoň téma na diskusi o tom, kde leží hranice snesitelnosti pro jednotlivé věkové skupiny.

Podle marketingových oddělení některých firem se prodejnost hry může zvýšit v případě, že do ní obsadíte spoře oděné děvy. Tím se řídilo hned několik společností, ale jak se později ukázalo, byla to cesta do pekel. Nejinak než fiaskem totiž lze označit tituly BMX XXX nebo Panty Raider. V prvně jmenovaném jste jezdili na BMX s lepými dívkami a za plnění nejrůznějších úkolů jste dostávali body, díky kterým se vám otevřel přístup ke krátkým videům se striptérkami. Z důvodu náplně většina obchodních řetězců v Americe odmítla hru prodávat a v některých zemích byla i plošně zakázána. V Panty Raider jste naopak museli pomáhat skupince nadržených alienů fotit modelky ve spodním prádle (někdy ani to ne). Proč tak činit? Jinak prý zničí celou Zemi, no řekněte, kdo by odmítl... Výsledek byl asi takový - proti hře se postavily různé rodičovské organizace v čele s Dads & Daughters. Ti o ní navíc řekli médiím, takže se jeden čas propírala na televizních kanálech CNN a USA Today a mluvilo se o ní jako o příkladu, jak videoherní průmysl degraduje ženy.

Poměrně čerstvým příkladem kontroverzní hry s erotickým námětem je The Guy Game. Na vydavatelskou firmu Take2 totiž byla podána žaloba od dívky, jejíž vnady se v této hře objevily bez jejího vědomí. Soudem si vymohla omezení prodeje hry a zisk finančního odškodnění.

Hry, které přinesly smrt

Prozatím jsme se po celou dobu pohybovali víceméně v rovině teoretické a nyní nastal ten správný čas na nazutí vysokých gumáků a učinění rázného kroku ven, kde mnohdy mohou téct potoky krve - a to doslova!Kázat o špatném vlivu počítačových her je sice hezké, ale chtělo by to nějaké příklady. Bohužel, i toto smutné téma má v našem článku své místo a je třeba si říci, jak to může v některých případech dopadnout.

Nelze nezačít jinak než opět krátkým pohledem do minulosti, konkrétně do roku 1980. V něm si totiž hry vybraly svou první historicky doloženou oběť. Tehdy osmnáctiletý Peter Burkowski hrál hru jménem Berzerk a zhruba po čtvrthodince upadl do bezvědomí a brzy na to zemřel. Příčinou smrti byl srdeční infarkt.

V březnu roku 1999 se odehrál v americkém městečku Littleton masakr, na který se jen tak nezapomene. Dva mladíci při něm zabili 12 spolužáků a jednoho učitele a posléze obrátili zbraně sami na sebe. Po činu vyšlo najevo, že dvojice ráda hrála hru Doom a těsně před činem natočili videokazetu, kde se prý jeden z nich přiznává k tomu, že se těší až si vyzkouší to co bylo v Doomu na vlastní kůži.

Mnohem smutnější je ale příhoda, která se stala poměrně nedávno, v roce 2001. Jistý mladík jménem Shawn Woolley totiž spáchal sebevraždu z důvodu přílišné závislosti na populární onlinovce EverQuest. Krátce předtím, než se zastřelil, se jej pokoušela matka závislosti zbavit, ale bezúspěšně. Hraním trávil více jak 12 hodin denně a podle psychologů se jednalo o asociálního jedince s rozdvojenou osobností trpícími častými depresemi, tudíž k vytvoření nějakého návyku měl hodně blízko.

Poměrně čerstvá je událost z loňského léta, kdy sedmnáctiletý Warren LeBlanc ubil kladivem svého spolužáka. V souvislosti s jeho činem nebyla opomenuta zmínka o dlouhých hodinách strávených ve společnosti hry Manhunt, o níž se rozepisujeme na jiném místě. Matka zavražděného chlapce se na adresu vývojářů z Rockstar Games doslova řekla, že jsou vinni z nezodpovědného poskytování šablony na vraždu.

Ve všech uvedených případech by se sice dalo dlouhé hodiny spekulovat nad tím, zda za smrt nevinných lidí může přímo nějaká počítačová hra. Jistě, svůj vliv na daný čin mít může, ale taky nemusí. Avšak jak to v takových případech prokazovat? Toť otázka. Pro někoho je totiž snazší ukázat prstem na nějakou hru a označit ji jako strůjce celého toho neštěstí. Hold kdo chce psa být, hůl si vždycky najde.

Politická angažovanost

Videohry nejsou trnem v oku pouze běžným spotřebitelům, ale dostávají se také na mušku některým politickým činitelům či dokonce celým státům. Ti všichni pak vehementně bojují za zákaz jejich prodeje v té či oné zemi, příp. Se svým jednáním snaží donutit vývojáře ke změnám v původní hře tak, aby následně bylo vše akceptovatelné a "politicky korektní". My, čeští hráči, se můžeme tomu všemu jen pousmát a být rádi za to, jaké jsme si zvolili poslance a senátory. Ovšem žít o kousek na západ, tak hej by nám nebylo...

Německo je totiž jedním z mála států, kde státní orgány okem ostřížím sledují každičký titul přicházející na trh. Dle tamějších regulí je totiž zakázáno prodávat hry, v níž se ukazuje zabíjení lidí s potoky tekoucí krve nebo jiné krutosti, jež jsou na nich páchány. Právě z tohoto důvodu spousta titulů přísným hodnocením neprojde a dostanou se na tzv. Index zakázaných her. Toto je příklad třeba Kingpina nebo Wolfensteina 3D (ten však byl zakázán především kvůli symbolům svastiky). V zájmu neochuzení se o jeden z nejlukrativnějších evropských trhů proto spousta vývojářů před samotným vydáním modifikuje německé verze her, takže vy pak například v Carmageddonu přejíždíte zombíky se zelenou krví, v jiných hrách zase zabíjíte mimozemšťany místo lidí, z jejichž ran navíc čouhají ozubená kola, tudíž vy máte pocit, že jste zničili pouze neživého robota.

Austrálie je vedle Německa považována také za velmi přísný stát, v němž státní úředníci dbají na dokonalou mravní výchovu svých obyvatel. Na vrub australského úřadu pro literaturu a film se ale sluší říct, že svou práci odvádí víceméně svědomitě, takže zákaz prodeje některých ostřejších her na daném trhu je odůvodnitelný. Pokud byste byli občany Austrálie, musíte si odpustit tituly jako je třeba brutální Manhunt nebo Leisure Suit Larry: Magna Cum Laude.

I když se o Americe říká, že jde o jeden z nejsvobodnějších států na světě, i ona má svého spasitele, tedy alespoň co se her týče. Tím není nikdo jiný, než senátor Joseph Liebermann, který v boji proti "škodlivým" angažuje již pěknou řádku let. Tento člověk má mimo jiné na svědomí několik kampaní zaměřených proti prodeji násilných her mladistvým nebo dětem. Zatímco zpočátku jeho filipiky proti videohrám nikdo nebral vážně, nyní má za sebou řadu příznivců nejenom z řad politiků, ale i rodičů. Naštěstí v Americe není žádný vládní orgán, který by přímo určoval, jaké hry se (ne)dostanou na tamější trh.

Pravděpodobněji nejdůslednější jsou ve svých krocích proti "nevhodným" videohrám asijské státy. V poslední době je nejvíce slyšet o Číně, kdy její úředníci zakazují jeden titul za druhým. Dlužno podotknout, že ve valně většině případů jde jen o čistě ideologické důvody, především pak o státní suverenitu, protože některé hry berou Tibet a jiná teritoria jako samostatné státy, což je Číně proti srsti.Jestliže byste tedy chtěli spáchat zločin, stačí si opatřit jednu z nepřeberného množství her, mezi nimiž lze najít takové perly jako třeba The Sims 2, Fifa 2005 nebo Painkiller: Battle out of hell.

Rating her

V souvislosti se vzrůstající mírnou násilí ve hrách vyvstává otázka, jak šetrně chránit děti a mladistvé proti jejich vlivu. V mnoha zemích světa dobře funguje tzv. rating her, což je na území daného státu jednotný, uniformní systém, díky kterému má zákazník představu, co je obsahem jím kupované hry. Spolu s ním je na krabici také údaj o doporučené věkové hranici, která určuje skupiny, pro něž je titul vhodný či nikoliv. Ve většině zemí není rating her vládním nařízením, které by bylo nutné bezmezně dodržovat, protože vše má víceméně doporučující charakter. Nicméně kupříkladu v Americe se jimi některé obchodní řetězce řídí, díky čemuž si děti nemohou kupovat násilné tituly určené pro starší hráče.

Právě rating je u vycházejících her jednou z ostře sledovaných věcí. Spousta firem se totiž pro vyvíjený titul snaží získat rating co nejmenší tak, aby se jejich dítko dostalo k co nejširšímu spektru fanoušků. Tomu bývá často podřízen i vlastní obsah, kdy autoři v obavách raději vypustí choulostivější záběry či brutálnější scénu. To se však děje pouze za předpokladu, že hra není na erotice / násilí přímo založena, protože v opačném případě by podobný krok byl naprosto zbytečný. Občas není výjimkou paralelní vydání jedné hry ve více verzích, jež jsou přizpůsobeny přímo pro určité trhy.

Vás ale asi zajímá, jaká je situace u nás. V Evropě byl před pár lety zaveden tzv. Pan European Game Information systém (PEGI), na který spoléhá v současné době na 16 evropských států. Jediné Německo se jeho používání zřeklo, protože má na hodnocení her vlastní metodiku. Celý systém dělí hry dle jejich obsahu do pěti kategorií podle věku. U nás v ČR se prozatím něco takového úspěšně ignoruje, byť by v některých případech nebyl rating her od věci. Zeptali jsme se proto, jaký názor mají hodnocení her naši distributoři.

1. Jaký máte názor na rating her a obecně prodej "nevhodných" her mladistvým či dětem?

2. Podpořili byste zavedení nějakého společného ratingu her, které by byly dostupné na území ČR?

Bára Veselá, Cenega
1. V České republice není zákon, který by takové označování nařizoval. Na námi distribuovaných hrách přesto mnohdy označení věkové hranice naleznete. Tyká se to například her jako jsou Grand Theft Auto San Andreas, Max Payne, Manhunt ale i Vietcong či Mafia. Hry pro PS2 prodáváme s původním přebalem, tudíž na něm zůstává i označení věkové hranice, které je v zahraničí povinné. Vzhledem k absenci zákona nelze uplatňovat omezování prodeje takových her náctiletým a dětem. Označení věku na obalu hry slouží v našich zeměpisných šířkách pouze pro informaci nakupujícího.

2. Zavedení společného ratingu her bychom podpořili. Ideální by bylo, kdyby Česká republika převzala PEGI (Pan European Game Information). Označení PEGI zatím platí v Rakousku, Belgii, Dánsku, Finsku, Francii, Řecku, Irsku, Lucembursku, Holandsku, Norsku, Portugalsku, Španělsku, Švédsku, Švýcarsku a Velké Británii.

Pavol Galko, CD Projekt
1. Rating hier je podľa mňa dobrá vec z hľadiska informácie pre kupujúceho (napr. pre rodiča) o akú hru ide. Niektoré hry, tak ako napr. filmy, nie sú určené pre deti alebo mladistvých a logicky by ich nemali hrať. Na druhej strane si myslím, že neschopnosť oddeliť fikciu od reality je niekedy ťažké určiť vekom a kvôli pár výnimkám by nemala byť obmedzovaná väčšina zdravej populácie hráčov.

2. Osobne som proti akejkoľvek ďalšej lokálnej byrokracii, ktorá by obmedzovala vydávanie hier v ČR, či už v oblasti ratingu hier, alebo akejkoľvek inej. Napriek tomu, že v Českej republike nie je povinnosť hry ratingom označovať, na hry nevhodné pre deti alebo mladistvých dávame upozornenie s vekovou hranicou. V prípade, že sa ČR pripojí ku systému Pan European Game Information, budeme toto označenie používať na hrách vydávaných CD Projektom.

Lukáš Macura, Cinemax/Hypermax
1. Vzhledem k rozmanitému obsahu a zpracování počítačových her je dle mého názoru jejich ratingování nezbytné (podobně jako u filmu). Druhou otázkou zůstává jak zabránit mladistvým a dětem od hraní her, které pro ně nejsou určeny. Zakázané ovoce chutná nejlépe. Ale hlavní problém vidím v zažitém většinovém názoru, že počítačové hry jsou určeny dětem. Mnohokrát jsme se setkali (bohužel i ze strany státních úředníků) s názorem, že by bylo dobré hry zakázat, protože jsou špatné.

2. Ano. V současné době přejímáme zahraniční ratingy. Tzn. že jak prodejce, tak i zákazník se z našich obalů dozví, pro jakou věkovou skupinu je hra nezávadná. Osobně se domnívám, že metodika zahraničních ratingů není úplně ideální - do dnešní doby nám není jasný rozdíl mezi hrou označenou Everyone/3+/7+. Pokud by se jednalo o zavádění ratingu v ČR, prosazovali bychom zjednodušení například na kategorie: všichni, 12+ a 18+, které jsou dle našeho názoru dostatečné. Vzhledem k našemu členství v EU se dá předpokládat, že v budoucnosti se ČR spíše připojí k ratingovému systému ELSPA - PEGI.

Křesťanské hry

Ignorovat moderní technologie v 21. století nelze. Tento fakt si uvědomili i lidé smýšlející v souladu s křesťanstvím a podle tradic Bible. Jak ale ochránit naše děti před "špatnými" a "závadnými" hrami plnými násilí, řekli si? Inu, budeme dělat hry svoje. A bylo.

Byť již v dávné minulosti existovaly hry s náboženskou tématikou (a teď nemyslíme pouze křesťanství), ten správný impuls přišel až se založením Christian Games Developers. Za tímto jinak všeříkajícím názvem je totiž schována organizace vývojářů, tvořících hry s křesťanskou tématikou. Pravidla pro ty, kdo by se chtěli přidat, jsou poměrně jasná - je třeba tvořit hry se silným a poučným příběhem, které nás donutí k nějaké akci, jež se kladně podepíše na našem okolí.

U nás by nad něčím podobným většina lidí jen nevěřícně kroutila hlavou, avšak v anglofonních zemích prý mají podobné hry relativně velký úspěch. Tento trh je sice malý a ročně má obrat okolo 100 milionu dolarů, avšak s ohledem na úzkou cílovou skupinu to není nejhorší. Přímo ukázkovým příkladem takové hry by mohl být Catechumen, v němž musíte coby hlavní hrdina napomoci úniku několika vůdců raných křesťanů ze starověkého Říma. V celkovém součtu se prodalo více jak 70 000 kopií. Samozřejmě, že ta čísla by mohla být mnohem větší, kdyby bylo dostatek financí na pořádný marketing. A to je problém všech úzce zaměřených titulů.

Vzpomínáme: Doom Perverse

Tvorba modifikací není pouze fenoménem nynější doby, ale existuje mnohem déle než si myslíte. V souvislosti s naším tématem by byl téměř hřích nezmínit titul, který se zapsal tlustým písmem do srdcí mnoha českých hráčů.

Někdy okolo roku 1995 (krátce po vydání hry Doom) vzniká původně česká gameska jménem Doom Perverse. Jak z názvu patrno, jde o předělávku dnes již klasické střílečky z dílen id Softu, která po zásahu českých všeumělů nabrala zcela jiný rozměr. Spousta textur byla modifikována, na místo některých zbraní se dostaly pohlavní orgány (např. původní brokovnice byla nahrazena ejakulujícím mužským přirozením), původní zvuky vystřídaly originální hlášky v češtině a třebas medkity byly zastoupeny krabičkami s pánskou ochranou či vložkami. I když to celé zní jako jedna velká ujetost, musíme podotknout, že i po letech si Doom Perverse zachovává jedinečnou a ničím nezaměnitelnou atmosféru.

Závěr kontroverzních her

Jak vyplývá z výše uvedených odstavců, kontroverzní hry nejsou pouze nafouknutá bublina. Některé aféry nám sice mohou přijít směšné, ale v zásadě s valnou většinou z nich musíme souhlasit. Zbytečně brutální a násilné hry by se rozhodně neměly dostat do rukou malých dětí nebo mladistvých, protože by se mohl narušit jejich vývoj. Možná to tak trochu zní jako otřepaná fráze, ale je tomu skutečně tak. Na výběru hry by se tedy v každém případě měli aktivně podílet i rodiče a měli by mít přehled o tom, co jejich dítko ve svém volném čase hraje.